Ve virtuální realitě není nic skutečné. Falešní orci předstírají, že bojují s falešnými elfy. Kněží žehnají jako na běžícím pásu. Kouzelníci poráží své nepřátele digitálními iluzemi bojových zaklínadel. Přesto je každá hra jen součástí něčeho mnohem většího. Lidská nátura se nemění. Lidé vždy najdou způsob, jak ostatní využít nebo jim i ublížit, i kdyby to mělo vést k osobním ztrátám nebo
Zemřít ve virtuální realitě není žádná legrace, čelit kulkám kriminálních bossů ve skutečném životě je ale teprve něco. V tak zoufalé situaci mi jejich požadavek, abych jim prokázal jistou službičku ve VR, nepřipadá jako špatná alternativa. Problém je, že hry špionských agentur se řídí mnohem drsnějšími pravidly. Nemožnost odmítnout pro ně není dobrá výmluva – zvlášť když jim narušíte jejich
Uvíznout ve virtuální realitě není žádná legrace, ale zůstat uvězněný v mrtvém těle nehráčské postavy je teprve něco. Přesto může existovat cesta ven tedy za předpokladu, že se Johnovi podaří najít Svitek vzkříšení. Několik měsíců plného ponoření ve virtuální realitě možná udělalo z nemotorné oživlé mrtvoly rychlou zabijáckou mašinu, což mu umožnilo získat patronát Pána chaosu a dokonce i
Co by mohlo být horší než uvíznout ve virtuálním světě? Místo abych si užíval hru, zjistil jsem, že jsem uvězněný v mrtvém těle své postavy. Zachránit se teď můžu jenom jedním způsobem, a to prostřednictvím Svitku vzkříšení. Problém je, že moje šance na to, že ho získám, jsou prakticky nulové. Jsem nemrtvý: vyvrhel bez přátel a jen s vrtošivými spojenci, zato se spoustou nepřátel. A ti jen čekají
Virtuální světy jsou místem neomezené svobody. Kdokoli se může stát elfským mágem nebo neviditelným lotrem, připojit se ke klanu a účastnit se nájezdů, bojovat, rozvíjet svoji postavu a hlavně uniknout každodenní dřině. Hra je ovšem hrou pouze tehdy, když ji můžete přestat hrát. To jsem zjistil po zlém. Prostě jsem chtěl upustit trochu páry ve virtuální realitě, místo toho mě ale zavraždili a
Příhraničí - několik měst vytržených z našeho světa a přenesených do země věčného mrazu. Místo, kde po většinu roku vanou ledové větry a lidé mají magické schopnosti, takže jsou daleko nebezpečnější než po zuby ozbrojeni bojovníci. Ale člověk se dokáže přizpůsobit i těm nejkrutějším podmínkám a Jevgenij Apoštol už dávno přestal litovat, že skončil v Pevnosti - bývalém provinčním městečku,
Když nezabijete kulku vy, zabije ona vás. Nechcete-li dýchat kouř z ohně, spálí vás mráz. Potrhané zbytky Ledova světa se otřásají brutální válkou. Starý a křehký řád se nakonec hroutí – je čas zvolit nové vládce a ruka, která drží nůž, bude vládnout Příhraničí. Proto ti, kdo chtějí těžit z nového systému moci, hledají Kluzkého. Aby přežil a unikl z Příhraničí, musí hledat nůž, zatímco Napalm
Jediná cesta k útěku vede tam, odkud se všichni snaží utéct. Přímo do chřtánu Příhraničí, kde milosrdenství zcepenělo pod sněhem a přátelství se měří velikostí nesplaceného dluhu. Tam, kde děs a mráz porážejí krev. Příhraničí. Odtržený kousek našeho světa, ukovaný ledem. Země (zatím) nikoho a předmostí války o osud lidstva. Ale v Příhraničí nikdo nemyslí na jinou budoucnost než na tu vlastní.
Příhraničí. Podivné místo, kde zákony našeho světa už neplatí. Místo, kde téměř celý rok panuje zima a bojová kouzla kosí nepřátele stejně efektivně jako kulky ze samopalu. Dostat se odtud zpátky do normálního světa se ještě nikomu nepodařilo, ale pro bývalého Patroláře se zvláštní přezdívkou Kluzký je to asi jediná šance, jak ze smrtelně nebezpečné hry bez pravidel vyváznout živý. A to si od
Příhraničí. Drsné a nepřátelské místo, které už nepatří do našeho světa, ale ani do toho druhého. Místo, kde po celý rok panuje zima a krutý mráz a vládnou mu vlčí smečky. Místo, kde se problémy řeší olovem a magií, a pouhé přežití stojí obrovské úsilí. Zvlášť když na vás uspořádají nelítostnou štvanici…