Po devítileté odmlce od vydání sbírky Volné verše, nominované na cenu Magnesia Litera, přichází Ondřej Hanus s novou, kompozičně sevřenou knihou, která jako by se zároveň vracela ke kořenům jeho poetiky. Účaří navazuje na autorovu práci s jeho erbovní formou sonetu, která obepíná zhruba třetinu básní sbírky, a s využitím principů symetrie a kontrastu buduje celek na napětí mezi rozpadem a řádem,
Ondřej Hanus se v české poezii uvedl jako zastánce vázaného verše a proponent sonetu, tradiční žánrové formy, která převažuje v jeho prvních dvou sbírkách Stínohrad (2008) a Výjevy (2013; Cena Jiřího Ortena). Souběžně s touto dominantní linií však vznikaly i texty ve volném verši, které se o definici řádu pokoušejí jinak než jeho zvnějšněním; řekněme, že ohledávají jeho periferní oblasti. Tyto