Miloň Čepelka říká o novém vydání své básnické sbírky: „Abecedu lásky jsem napsal v minulém století na přelomu tíživých roků sedmdesátých a osmdesátých, protože mi bohatá hravost češtiny vracela víru v lepší časy. Když mě na stará kolena občas znovu přepadá skepse, těším se nadějí, že snad ta prostá čtyřverší můžou někomu stejně posloužit i dnes. To bych byl namouduši rád.“
Nejnovější Deník haiku by mohl se svými staršími bratry říct (a připomenout Karla Poláčka): „Bylo nás pět.“ Přáli bychom si slyšet, jak kterýkoli z nich přidá otázku: „A kolik nás ještě bude?“ Ne, nebuďme neskromní. Kvintet je krásný orchestřík. Ale věřme, že nezůstane u něj. Ostatně víra, ta je v Čepelkových haiku všudypřítomná. Naopak opět ubylo žen, když už ani líbání nezabrání
Novela zkoumá čtyři generace prvorozených synů z jednoho hnízda, které, každého jinak, poznamenaly nemilosrdné velké dějiny i jejich vlastní sny a zrady. Hutnému poetickému textu v tom pomáhají čtyři podmanivě barevné obrazy Lenky Kozlíkové.
Dlouholetý editor, nakladatel a spolubesedník Miloně Čepelky Josef Pepson Snětivý říká o této publikaci, která vychází k sedmaosmdesátým narozeninám všestranného umělce a spoluzakladatele Divadla Járy Cimrmana: „Nebudu nijak originální, řeknu-li o Miloni Čepelkovi, že je ,malý velký muž‘. A hned mě napadá zdánlivý protiklad: navzdory své fyzické lehkosti nepluje po povrchu a nespokojí se s
V novele Pokrývač se Miloň Čepelka ohlíží do dob husákovské normalizace, kdy si lidé s uměleckými ambicemi v tzv. šedé zóně namlouvali, že přes všechny strachy a úhybné manévry mají své životy pod kontrolou. Příběh s podtitulem Obrazy ze života ing. Řezníčka, vyprávěný s ironickým nadhledem, je autorovým holdem češtině, slovně i stylisticky tak rozmanité. "Jaké bylo žití ing.Řezníčka a lidí
Zrychlila doba? Kdo ví... Ale Miloň Čepelka, alespoň pokud jde o poetickou formu v této knize, zrychlil bezesporu. Mezi druhým a třetím svazkem čekali haikumilové dlouhých osm let, a teď na čtvrtý jen dvě. A je to dobře. Znovu se mohou ponořit do magické triády pět-sedm-pět a nahlédnout do básníkovy duše mezi rozletem a úsporností. Mění se doba? Opět to není jisté. Ovšem měníme se my, a je to
Soudě dle čtenářské obliby a krásy, kterou do nich tvůrce zasadil, jsou sonety Miloně Čepelky trvalky. V původních vydáních rozkvétaly bez ohledu na roční dobu, povětrnostní podmínky a svět za plotem libosadu. A protože jednotlivé okrsky o patnácti záhoncích a čtrnácti řádcích – zůstaneme-li metaforicky ve světě flory – dostaly bez výjimky své majitele a hlásí se o ně další, připravili jsme pro
Břitká novela s prvky černého humoru je určena k poslechu i zamyšlení lidem několika generací, neboť zachycuje životní osudy tří generací rodiny Dojáčkových. Seznámíme se s panovačným dědou Fánou, který se nesmíří s tím, že se jeho dcera v padesáti letech rozhodla žít po svém, a rozhodne se k osudovému činu… Budeme sledovat příběh Fánova ambiciózního syna Viléma, jehož snad jediným životním
Věci třeba i malé rozměrem, ale velké nápadem a obsahem, nepřicházejí na počkání. Trvalo dlouhých osm let, než se autor opět stal (jak sám sebe nazval) "slovosvodem", a zrodil se následník Deníku haiku 2. Tento počin je dnes - stejně jako "jednička" - beznadějně vyprodán. Což dosvědčuje, že Miloň Čepelka došel zaslouženého obdivu a uznání nejen jako cimrmanolog, tvůrce sonetů a jiných básní v
Miloň Čepelka napsal už řadu dramatických pohádek pro televizi (Zlatý náhrdelník, Králíček a dračí princezna aj.) i pro rozhlas (Lesní babka, Fešák hastrman, Cesta do Afriky atd.), ale až dosud žádnou pohádku knižní. Novinku Děda jménem Nuel teď označil jako pohádku-nepohádku. Kombinuje v ní vlastní klukovské zážitky a sny se vzpomínkami na skutečné dějinné události, jejichž byl účastníkem ve
Dlouholetý editor, nakladatel a spolubesedník Miloně Čepelky Josef Pepson Snětivý říká o této publikaci, která vychází k třiaosmdesátým narozeninám všestranného umělce a spoluzakladatele Divadla Járy Cimrmana: "Kniha Skok sem, skok tam je plná příběhů, glos, poznámek, polemik a úvah z let 2017-2019… což je, pěkně prosím, současně přímo autorův výstižný a úplný výčet, jímž zpochybnil svou údajnou
Říká se, že člověk zmoudří a porozumí sám sobě teprve k stáru – jinými slovy, že v pozdějším věku najde sám sebe. Co si má ale hlavní hrdina počít ve chvíli, kdy sám sebe najde doslova? Ano, emeritního docenta bohemistiky Igora Juráška by ani v nejčernějším snu nenapadlo, že když se po mnoha desetiletích vydá do městečka Staré Rasošky, kde kdysi začínal své učitelské povolání, nalezne tam za
Názvy jednotlivých Monologů jsou ukončeny otazníkem. A ptá se muž moudrý, který si však podržel mladé srdce a dětské oči. Jeho monologisté často mluví vyčítavě, ve vzteku, ba i výsměšně – ale vždy s naléhavou touhou, aby se jejich samomluva změnila v dialog. A ten přece může vzniknout i tam, kde druhý „jen“ naslouchá – nebo čte. Tedy rovněž mezi spisovatelem a čtenářem; toho přimějí k zamyšlení
Kam nás ve svém Třetím mandelu sonetů zavedl umělec slova psaného, mluveného i zpívaného Miloň Čepelka? Pro něj zcela netypicky třeba i na středomořský ostrov Korfu – do dlouhé řady jeho okouzlených dobyvatelů se nedávno zařadil –, ale především (a to už navýsost typicky) do krajin duše, srdce… i těla. Povrchní oko by možná označilo tuto sbírku za rouhavou, rezignovanou či hořkou. Ano, takové
Kniha básní psaných japonskou formou haiku, s ilustracemi Jiřího Hovorky. Jiný pohled předního člena Divadla Járy Cimrmana.