Pátá prozaická kniha Mileny Slavické je velmi osobním vnitřním rozhovorem autorky a adresátky psaný formou fiktivních dopisů psaných anglické spisovatelce Virginii Woolfové. Kniha se dotýká těch nejdůležitějších životních témat. Slavická mistrovsky pracuje s aluzemi a mnohovýznamovostí. Text je literárně vytříbený, s hlubokým filosofickým a existenciálním přesahem. Je introspektivní, meditativní
Čtvrtá prozaická kniha historičky umění Mileny Slavické navazuje na její první dvě knížky (Povídky jamrtálské a Hagibor) a tvoří s nimi trilogii. Jde o knihy vzájemně propojené, které mají téměř stejné literární hrdiny (ve smyslu jejich základního charakteru) a hlavní postavy mají stejná jména. Všechny tři knihy vypovídají o přibližně stejné době. A všechny tři jsou neseny „lokální imaginací“,
Milena Slavická se ve své třetí prozaické knize (po Povídkách jamrtálských a Hagiboru) rozhodla v sedmi povídkách pohlédnout na témata slavných románů mužských autorů s hlavními mužskými hrdiny jakoby z boku, pohledem vedlejších, „nevýznamných“ ženských postav. A tak tytéž problémy můžeme sledovat „neprivilegovanýma“ očima. Mohou se jevit v jiné velikosti, s jinou hloubkou, v jiném významu. Psaní
Autorka ve své druhé prozaické knize vypráví příběh mladé fotografky Hany, která na počátku sedmdesátých let v panice před hrozbou ústrků ze strany režimu uteče pomocí fingovaného sňatku do Londýna, kde v naprostém osamění prožívá krušné začátky emigrace, zradu partnera a odtrženost od dítěte, které zanechala v péči své matky v Praze. Příběh skládá pohled Haniny matky, jejíž svět se s dcerou míjí