Publikace je druhým dílem historického vylíčení proměn akademického oboru dějiny a teorie umění v dnešní České republice a zabývá se dvaceti lety tzv. normalizace. Navazuje na první díl Dějiny českých dějin umění 1945–1969 / Dějiny umění slouží vědě o člověku (UMPRUM 2020). Na základě rozsáhlého archivního studia, čtení dobových uměleckohistorických publikací, pamětnických rozhovorů a v
Kniha poprvé představuje na základě rozsáhlého archivního studia a diskurzivní analýzy textů dějiny akademického oboru dějiny a teorie umění v nynějším Česku od konce druhé světové války do počátku normalizace. Specifikum oboru rozkročeného mezi vědou a uměním určuje konkrétní chronologické mezníky i výzkumnou metodu, jež si všímá jak diskurzivní roviny, tak i praxe. Dějiny umění jsou sledovány
Kolektivní monografie navazuje na úspěšný výzkumný a výstavní projekt UMPRUM a Národní galerie Budování státu: reprezentace Československa v umění, architektuře a designu. Autoři a autorky především mladší generace z několika humanitních oborů společně zkoumají proces utváření československé národní a státní identity prostřednictvím kulturních kódů, jakými jsou lidovost, modernita,
Kniha poprvé ukazuje jednu kapitolu českých dějin umění: výtvarnou produkci spojenou s husitským hnutím. Donedávna se zdálo, že nic takového neexistovalo, a teprve výstava a publikace Umění české reformace (2010) ukázaly, že jde o kulturně bohaté a zajímavé téma. Práce je psána pro širší veřejnost, jíž chce zprostředkovat výsledky autorčina vědeckého výzkumu posledních dvaceti let. Nejprve
Středověké umění a kultura jsou nám vzdálené, přesto ale patří k dědictví naší vlastní minulosti. Kniha se odlišuje od dosavadní české produkce zejména v tom, že nevykládá dějinný vývoj umění, ale na konkrétních příkladech osvětluje širší ideové a intelektuální souvislosti vizuální tvorby a funkce obrazu v širokém smyslu. Přistupuje přitom k tématu středověkého umění důsledně z pozice moderní a