Plnému porozumění českým hrám psaným v 19. století a v souvislosti s tím i jejich náležitému ocenění a dramaturgickému využití brání na prvním místě vzdálenost jejich jazyka od současné češtiny. Možnosti dramatu se do značné míry rovnají možnostem jazyka. A rozvoj těchto možností přebírá jako svůj úkol také drama coby slovesný útvar prostředkující vztah mezi mluvní a písemnou i písemnou a