Kniha Milana Nápravníka Avantgarda a iluze přináší výbor z autorových studií, esejů či jiných textů, které pojednávají o historii levicové kulturní avantgardy a v širším smyslu o problematice vztahu surrealismu a novodobých politických ideologií. Zevrubnost analýz a polemická povaha autorova pohledu staví tento svazek do sousedství tak důsažných svědectví, jaká svého času podali např. Milovan
Dům dýmu je soubor básní v próze, na němž autor pracoval v závěrečných letech svého života a která patří nepochybně k vrcholům jeho lyriky. Skládá mozaiku znepokojivé obraznosti, prolamující se jednou do rozsáhlých reminiscenčních partií, jindy do krajiny úzkostných, existenciálně laděných vizí. Je posledním svědectvím o proměně, jíž prošel básníkův citový a myšlenkový svět.
V noci na 7. dubna roku 1958 se shodou několika příznivých okolností uvádí do zvláštního transu. Píše zcela automaticky devět stran textu, v němž se prosazuje nová syntax, podivné neologismy, groteskní deformace gramatických pravidel a zvláštní ostinátní rytmus. Ve třech následujících nocích pokračuje v psaní dalších asi padesáti stran. Od té doby se intenzivně věnuje tomuto způsobu
Svazek Eseje a kritiky přináší výbor z autorových textů vytvořených v období let 1971–2016. Milan Nápravník (1931–2017) byl český surrealistický básník, esejista, dramaturg, autor rozhlasových her, malíř, fotograf a sochař. V roce 1968 odchází do emigrace, kde po přechodném pobytu v Západním Berlíně a Paříži působí jako rozhlasový redaktor v německém Kolíně nad Rýnem. Autor několika knižních
Monografie zpřístupňuje výbor deseti textů Milana Nápravníka z let 1978 až 2016. Čtenář si tak udělá představu o zaměření esejisticko-kritického díla surrealistického autora, které je českému publiku v úplnosti dosud neznámé. Název knihy postihuje jednu z otázek, které Nápravník učinil předmětem svého zkoumání: Nebyl pud k moci původně pudem ke slasti? Nedošlo k metamorfóze erotické touhy v touhu
Soubor textů básníka a výtvarníka Milana Nápravníka (1931): sedm básnických cyklů a tři cykly prozaické. Stejně jako surrealistické protokoly Na břehu vznikaly Básně, návěstí a pohyby jako „mimovědomá výpověď o procesuálním, aleatorickém a cyklickém stavu světa“, jak autor sám svou metodu pojmenoval