Sedmiletá válka představuje rozsáhlý konflikt, v němž se bojovalo na moři u pobřeží Francie, ale i v Karibiku, velké polní bitvy zjizvily evropskou krajinu od Holandska přes české země až po Pobaltí a boje výrazně zasáhly americký kontinent či země orientu. Třebaže nás od tohoto zápolení, které Winston Churchill označil za první skutečně světovou válku, dělí přes dvě a půl století, jeho důsledky
„Říkám pravdu. Vítězství u Peterwardeinu a dobytí Temesváru jsou dva zázraky, jež lze mnohem lépe potvrdit než ty z dávných časů.“ Francouzský vyslanec nepřeháněl, když použil tato slova o tažení císařského vrchního velitele Evžena Savojského proti osmanské říši v roce 1716. Následná bitva svedená s Turky u Bělehradu navíc dokázala, že princ Evžen má na zázraky patent. Tím předešlým byl jeho
Třicetiletá válka převrátila Evropu naruby. Starý kontinent z ní vyšel chudší o pár milionů obyvatel, ovšem zároveň s tím vstoupil do éry „rozumu“. A právě tento moment definitivně zvrátil poměr sil mezi křesťanstvím a islámem. Plně se to projevilo ve střetu Svaté ligy, vedené rakouskými Habsburky, s osmanskou říší v letech 1683–1699. Tato velká turecká válka s konečnou platností odvrátila hrozbu
Málokterá válka byla tak zbytečná jako tzv. třetí svatá válka za italské sjednocení v létě 1866. Jablkem sváru bylo Benátsko a Jižní Tyrolsko, zbytky bývalého rakouského Lombardsko-benátského království patřícího stále císaři Františku Josefu I., po nichž toužil první král sjednocené Itálie Viktor Emanuel. Protože v předcházejících válkách s Rakušany dostaly jeho armády vždy na frak, bez silného
"Byla bitva, byla, tam u Solferina, teklo tam krve moc, krve po kolena…," zpívalo se u nás před sto padesáti lety. Italská bojiště byla vždy místy, kam generálové z Vídně rádi posílali pluky a prapory z českého království. Válka v roce 1859, v níž se rozhodovalo o sjednocení Itálie, je toho dokladem. Komu co řekne například Magenta? Toto městečko, v němž nesl velkou tíhu bojů rakouský I. armádní
Definitivní tečku za více než dvěma desetiletími, jež uplynuly od francouzské revoluce a které zásadně změnily tvář Evropy, měl učinit kongres svolaný do Vídně, kam se na podzim roku 1814 sjeli vrcholní politici i korunované hlavy z celé Evropy - nechyběl rakouský císař František I., ruský car Alexandr I., pruský král Friedrich Wilhelm III. či zástupce francouzské strany Talleyrand, který
Jsou bitvy, které se stanou něčím víc, než svého času znamenaly. Podobně jako se Waterloo stalo v obecném povědomí synonymem pro porážku, Lepanto - námořní bitva Osmanů s benátsko-španělsko- papežskou koalicí vystupující jako tak zvaná Svatá liga - vstoupila do dějin jako "bod obratu". Svým způsobem to byla velká náhoda, o kterou se postaralo několik rozkazů osmanského sultána Selima II., ambice
Smrt císaře Karla VI. v říjnu roku 1740 znamenala pro Evropu zásadní zlom – habsburský rod vymřel po meči a nástupkyní zesnulého panovníka se stala jeho dcera Marie Terezie, vůči jejímž dědickým nárokům navzdory dřívějším dohodám vystoupila značná část evropských monarchů, přičemž tím zdaleka nejbojovnějším byl pruský král Fridrich II. Zápas o rakouské državy zmítal Evropou dlouhých osm let a
Historie tzv. první války za sjednocení Itálie zahrnuje sled dramatických událostí, počínaje ne- čekanými pouličními boji během „pěti dnů v Milánu“ v březnu 1848, přes tažení Císařského vojska pod velením polního maršála Václava Radeckého z Radče, vrcholící červencovou bitvou u Custozy, až po bleskovou pěti- denní válku v roce následujícím, kdy byl Radeckého soupeř, sardinský král Karel Albert,
„Ještě nikdy na poli lidských konfliktů tolik nevděčil tak velký počet lidí tak nemnohým,“ prohlásil po letecké bitvě o Británii Winston Churchill. A přesně totéž platí o hrstce rytířů a dalších příslušníků johanitského řádu, známých více jako „maltézští rytíři“. Spolu s několik stovkami dobrovolníků a žoldnéřů a několika tisíci obyvateli tohoto kamenitého ostrova ležícího ve Středozemním moři na
Málokterá válka byla tak zbytečná jako tzv. „třetí svatá válka za italské sjednocení“ v létě 1866. Jablkem sváru bylo Benátsko a Jižní Tyrolsko, „zbytky“ bývalého rakouského Lombardsko-benátského království patřícího stále císaři Františku Josefu I., po nichž toužil první král sjednocené Itálie Viktor Emanuel. Protože v předcházejících válkách s Rakušany dostaly jeho armády vždy na frak, bez
"Dróle du guerre", divná válka, tak se sice říká francouzské porážce na začátku druhé světové války, už se ale příliš neví, že toto označení vzniklo přesně o sedmdesát let dříve. Tehdy se na budoucích bojištích první světové války utkaly o hegemonii na evropském kontinentu Francie Napoleona III. a Bismarckovo Prusko a jeho němečtí spojenci. Tato válka je předobrazem toho, co mělo ve dvacátém