Pod názvem Sny a valčíky napsal přední český skladatel Luboš Fišer (narozen 1935) svým charakteristickým stylem valčíkovou fantazii, zahalenou do téměř secesní snové atmosféry. Jakkoli dílo hovoří jazykem soudobé hudby, je po technické stránce dostupné klavíristům ve vyšších ročnících základních hudebních škol a posluchačům konzervatoří a jako mimořádně působivá kompozice jistě nezůstane bez
Sedmá klavírní sonáta vznikla v roce 1985, tedy v těsné blízkosti filmové opery Věčný Faust a deset let po 6. klavírní sonátě. Podobně jako Fišerova vrcholná díla z šedesátých let je i tato kompozice modální (modus b-h-c-cis-e-f-fis-g, na třech místech rozšířen o tón es). Je členěna na krátké rytmicky, dynamicky a tempově velmi kontrastní úseky, tematicky jsou však těsně spjaté, aby bylo dosaženo
Pátá klavírní sonáta vznikla v roce 1974. Stylově navazuje na skladby z šedesátých let, v nichž je patrná syntéza Fišerovy vlastní hudební řeči a podnětů nové hudby. S výjimkou závěrečného úseku sonáta užívá výhradně modu b-h-c-cis-f-fis-g, který byl prvně ve zúžené šestitónové podobě použit v roce 1965 v Patnácti listech podle Dürerovy apokalypsy. Formálně je rozvržena do krátkých kontrastních
Z celkem osmi klavírních sonát ve Fišerově tvorbě patří v pořadí šestá sonáta s podtitulem Fras (staroslovanské označení čerta) k dílům tvůrčího období 70. let. Vznikla v roce 1978, v němž se autor vrací po uměleckých výbojích let šedesátých k tradičnějšímu způsobu hudebního vyjadřování a zápisu. Počínaje čtvrtou sonátou (1962-64) vytvořil Fišer typ jednověté kompozice, u níž je patrný vývoj
Osmá klavírní sonáta vznikla v roce 1995 jako jedna z posledních skladeb Luboše Fišera. Je zde patrný příklon k zjednodušení hudebního výrazu. Ostré kontrasty jednotlivých částí jsou znatelně zeslabeny, což vede ke snížení dramatického náboje. K zeslabení dramatičnosti přispívá i rozšíření modu na devět tónů z dvanácti, což umožňuje více rozvinout melodickou složku skladby, kdy místo krátkých
Přední český skladatel Luboš Fišer (1935–1999) je jedním z nejplodnějších autorů české filmové hudby. Se stejnou závažností se však věnoval i vlastní tvorbě, ve které rozvíjel nejmodernější skladatelské postupy a kombinoval je s efektem kontrastů, střihu a velkým dramatickým citem. Tato charakteristika se odráží i v drobné, ale velmi expresivní Romanci pro housle a klavír z roku 1980 dodržující
Další svazek řady představující dílo Luboše Fišera (1935–1999) obsahuje tři jednověté, zhruba osmiminutové violoncellové sonáty, které jsou ukázkou skladatelova nezaměnitelného kompozičního stylu v jeho vyzrálé podobě let 1975–1985. Všechny tři skladby jsou efektními koncertními kusy s vysoce dramatickým nábojem a typicky „fišerovskou“ expresivitou. Sonáta pro violoncello a klavír vznikla