Lubomír Vejražka navazuje svou novou knihou na dva tituly, ve kterých se rovněž zabýval často opomíjenými tématy souvisejícími s komunistickou represí a jejich nedostatečnou reflexí současnou společností. V roce 2012 vyšla publikace Nezhojené rány národa, ve které popisoval vnitřní dramata protějšků politických vězňů a tragické zkušenosti rozdělených rodin. V roce 2018 publikoval druhou knihu s
Podobnost mašinek vystupujících v této knize s mašinkami rachotícími po našich drahách je zcela náhodná. Podobnost osob vystupujících v této knize s kýmkoli, koho znáte, je občas zcela náhodná a občas zcela plánovaně nenáhodná. Záleží na fantazii každého čtenáře, koho v postavách uvidí. Číst pohádky přece vyžaduje představivost. A především: pohádka je pohádka. tož, ponořte se do víru
Kniha Jizvy zůstávají / Dědictví zla stále živé zpracovává téma dětí politických vězňů a nepřímo navazuje na titul Nezhojené rány národa, který vyšel v roce 2012, kde však toto téma bylo zmíněno jen okrajově. Protože životní pouť dětí nelze oddělit od rodičů, sleduje nová kniha stejně jako kniha předchozí též život žen, persekuci rodin. Neopomíjí situaci doma po propuštění, ani jak se nový stav
Jméno knihy platí doslova. Vznikla především pro děti, ale i pro jejich rodiče, kteří se ujmou četby svým ratolestem. Pohádky jsou i bláznivé. Konec konců, pokud do pohádek vstupuje Tanvaldo-saurus, (ten) mašinek Honza zamilovaný do chobotnice z řeky Kamenice, pokud pohádkou prohopká šavlozubý králíček z Alp nebo se prokáže existence ledovečka v Jizerkách, pokud uslyšíte mastodonta Ferdu a další,