Roku 1870 se Šumavou přehnala nevídaná vichřice, jakou místní nepamatovali. O pár let později padlé stromy obsadil „zlatý brouček“, jak tamější lidé nazývali kůrovce. Přírodní katastrofa? Jak pro koho. Byli tací, kteří na zasažených stromech chtěli vydělat a proměnit zalesněné stráně v holiny. Karel Klostermann, jehož líčení šumavské krajiny jsou krásou jazyka nedostižné, se volbou názvu projevil
Autor nás jako ve všech svých knihách přivádí do nehostinných míst milované Šumavy. Není to jen nedostižné líčení šumavské přírody a uchvacující jazyk, čím jsou čtenáři Klostermannových knih dodnes přitahováni. Tvrdé charaktery obyvatel horských údolí vykresluje spisovatel s pochopením a nikdy je neodsuzuje – ani hajného, který vlastní rukou zabil několik bavorských pytláků -, byť připouští, že
„Napsal jsem tyto řádky na památku zemřelým, na slávu posud žijícím, kteří v bídě pomáhali, v neštěstí těšili. Ničeho nepřidávám, holou pravdu povídám, do minulosti sahám; ale co se tehdy událo, i dnes státi se může.“ Klostermannovy příběhy jsou svědectvím o lidských osudech, vztazích, láskách i tvrdém životu. Spisovatel ve svých povídkách zaznamenává vzpomínky svého otce, který jako lékař