Josef Straka doposud proslul především svými básněmi a kratšími básnivými prózami, z nichž prosakuje jemná melancholie, syrové existenciální klima, osamělé ohledávání světa v pohybu, za chůze, během cest a pobytů v cizích městech a cizích zemích. Próza Cizí země je nenápadná česká tragédie z časů, jež nenašly důvod přát citlivým a noblesně umírněným, ale naopak se rády kořily otravně průrazným,
Strakova poetika rezonuje s prostory, které jako by byly přímo symboly míjení a pomíjivosti: hotelové pokoje, kavárny, noční bary, nádraží, vlaková nástupiště. Pocit vyprázdněnosti, bezvýchodnosti, absence zřetelného, „uchopitelného“ smyslu naší existence – a tedy implicitně zároveň hledání takového smyslu – vyvstává v chladných, monotónně se opakujících scénách či momentkách, odehrávajících se