Hraju na tenora a zůstávám tady... Namísto vysněného socialismu zavládla v Československu po roce 1948 totalita podle sovětského vzoru. Danny Smiřický se snaží do ničeho nenamočit a věnuje se svým největším vášním - hraní na tenorsaxofon a milostným dobrodružstvím -, jenže pod dohledem soudruhů to jde někdy ztuha. Zvlášť když se k muzice a lásce občas připlete politika a on musí čelit kritice
Dosud nezveřejněný, rukou psaný text z roku 1952 vychází jako faksimile. Josef Škvorecký jej stylizoval jako domácí úkol z jazyka českého sepsaný žákem III. třídy Obecné chlapecké školy v Náchodě Josefem Krátkým. Odehrává se v roce 1933. Doslova kratochvilná humoreska líčí české maloměsto a jeho společnost, přesněji její vyšší vrstvu, neboť Josefův otec „jest dirigentem banky pro obchod a
Básnická skladba Josefa Škvoreckého Nezoufejte! vznikla v roce 1946, ve své době však nebyla publikována. Jde v pravém slova smyslu o generační výpověď celé jedné generace. Už do prvního zpěvu proniká realita poválečné Prahy, z níž chce básník zatím vidět to lepší, hezčí, nadějnější. Ovšem do dalších zpěvů svět roku 1946 vstoupí již „plným krokem“. Únor 1948 se blíží. Byl by ochoten mluvčím
42. svazek Spisů Josefa Škvoreckého přináší autorovy pozdní prózy, soubor Povídky z Rajského údolí a novelu Pulchra. Povídky nás vracejí do let, která Škvorecký prožil v Kanadě jako exulant, především však jako učitel tvůrčího psaní na torontské univerzitě. Leitmotivem komických próz jsou hrátky s češtinou a angličtinou, jejichž prostřednictvím autor s nadhledem zprostředkovává a komentuje
Román Zbabělci (1958), jímž Josef Škvorecký uvedl do české literatury postavu Dannyho Smiřického, vyvolal mimořádně kontroverzní kulturně-politický rozruch. Definitivní odsudek zazněl v referátu Ladislava Štolla — podle něho Škvoreckého román nevyhovoval dobovým normám a neplnil žádanou společenskou a ideologickou funkci. Z příkazu ÚV KSČ musel být proto pro následující vydání přepracován.
VCHOD DO REPREZENTAČNÍHO DOMU … „Pomýšlíte na specializaci?“ „Chtěl bych asi zůstat u chirurgie,“ ale pomýšlím spíš na Irenu. „To je dobrý obor. Já dokončuju otolaryngologickou atestaci.“ „Což je pro něj typický – tam se může pořád v něčem šťourat, viď Otto?“ vnesla Alena do konverzace humorný element a upřela na doktora profesionálně zamilovaný pohled. Celá skupinka se zasmála. „Alenka nemá
Čtenářsky vděčné vzpomínky talentované, obdivované, ale i nenáviděné české herečky, která se proslavila nejen svou krásou a filmovými rolemi, ale i vztahem s nacistickým ministrem propagandy Josephem Goebbelsem. Kniha se čte jako napínavý román a Lída Baarová popisuje zákulisí barrandovských ateliérů, zajímavosti z natáčení v předválečném Berlíně a vyznává se i ze své naivity a lehkomyslnosti,
Svou poslední fiktivně autobiografickou knihu nabízí Škvorecký jako zá-bavný „Entrtejnment na stará témata o životě, ženách, osudu, snění, dělnické třídě, fízlech, lásce a smrti“. Psal ji s humorným nadhledem a sebeironií v exilovém bezčasí a jako by v kaleidoskopu absurdních mi-nipříběhů z mládí v protektorátu a z živoření za stalinismu – jež se prolínají s komickými debatami při krajanských
Černokněžník životních absurdit, stvořitel proudu příběhů, brusič třeskutých anekdot, gondoliér na rozkolísané kocábce v proudu událostí – to je Josef Škvorecký v románu Mirákl! Ironie při pohledu na sebe i na svět, bolestné cítění zmarněného času, satirické vyjádření neproniknutelnosti protichůdných dějů, zprostředkování skutečných významů pomocí dokonalých anekdot – to vše je Mirákl.
„Strašně smutná krásná muzika mě vzala do svého utěšlivého náručí, přede mnou se otáčeli holky a kluci, Venca Štern se rozezněl jako zvon, jako hrana lásky… nebo čeho… mládí…“ Prima sezóna je vzpomínka a stesk, sentimentální pokus se aspoň na pár hodin přenést do jiného času – do času báječného mládí a prvních lásek, který je prostoupen humorem a prolnut jazzovou muzikou. Kdykoliv sem ale
Tankový prapor Josefa Škvoreckého se vyznačuje humorem, který umí léčit. Krouží kolem nás temné síly? Otevřeme román – a ponoříme se do osvobodivé esence komické absurdity, jejíž nezanedbatelnou výhodou je, že se už stala a že se přihodila komusi jinému, autobiografickému Dannymu Smiřickému, kterého známe ze Zbabělců, nyní veliteli tanku, jenž si u Sedmého tankového praporu kroutí poslední půlrok
Který český román obsahuje milostný příběh rozepjatý od cynismu k osudovosti, přitom je humorný, ironický a posléze se promění v kriminální drama vrcholící odvěkou otázkou zrady a pomsty, mravního selhání a trestu? Jeho hrdinku obklopuje téměř neproniknutelné tajemství… Odpověď je jediná: jde o Škvoreckého Lvíče. Autor, vynikající pozorovatel a vypravěč, obdivovatel F. S. Fitzgeralda a J.
Dnes už kultovní a také světově proslulý román Josefa Škvoreckého, jednoho z nejvýraznějších autorů české moderní literatury, zobrazuje osm posledních dnů druhé světové války na malém městě viděných očima dospívajících „pásků“, kteří se vysmívají falešným frázím a zdánlivě ušlechtilým gestům, ať už znějí srdečně vlastenecky, anebo pateticky revolučně. Teatrálnímu revolučnímu vzepětí svých otců
V celém díle Josefa Škvoreckého, plném komických zápletek lidské marnosti, zaznívá bolestný tón ztracené generace, která předčasně dospěla za války, toužila po světě bez ideologie, bez reglementace, bez násilí a nesla vzpomínku na středostavovský komfort první republiky. Čekal ji však primitivismus politruků, pronásledování za buržoazní původ, chudoba a proletářská kultura. Škvoreckého krutě
Román Josefa Škvoreckého Mirákl vznikal v letech 1969–1972 a byl vydán v roce 1972 v torontském nakladatelství Sixty-Eight Publishers. V románu jsou zachyceny události z let 1949 až 1970, a to technikou filmových střihů, pomocí nichž se vrací hlavnímu protagonistovi vzpomínky z různých období jeho života. Čtenář je nucen neustále sledovat různé linie příběhu, které se mezi sebou vzájemně
Anotácia: Pozor, vlast svolává hrdiny! Revoluce si ovšem žádá taky pozorovatele... I v pohraničním Kostelci se zdá, že protektorát Čechy a Morava to má za pár a mír je na dohled. V osmi květnových dnech roku 1945 odloží dvacetiletý Daniel Smiřický tenorsaxofon a vydá se „konat vlasteneckou potřebu”. A to bude teprve jazzový odpich, jelikož s nadhledem prokáže, že je platným příslušníkem národa