Svými prvními dvěma povídkovými sbírkami z let 1894 a 1895 vstoupil J. K. Šlejhar pevně a rozhodně na půdu české literatury jako nepřehlédnutelný autor ostře pronikavého vidění temných stránek života, jež jeho prózy zaznamenávají většinou syrově a bez příkras. Krátké i delší příběhy tak již v této rané etapě tvorby určily podobu světa, s níž se budou čtenáři rozličným způsobem setkávat v průběhu
Třetí svazek Díla J. K. Šlejhara zahrnuje dvě povídkové sbírky z konce 19. století, které představují pozoruhodné rozšíření autorova tematického záběru i způsobu uměleckého zobrazení. Soubor Zátiší (1898) sice ještě do značné míry odráží Šlejharova naturalistická východiska, uplatněná v předchozí tvorbě, ale přítomny jsou i nové prvky. Tak hned úvodní povídka, Lakomec, je koncipována jako
Devátý svazek díla J. K. Šlejhara přináší dvě povídkové sbírky z autorova pozdního tvůrčího období. Oba tituly spojuje městská tematika, avšak na rozdíl od předchozí sbírky Z Prahy v nich nejde o obraz velkoměstského prostředí, ale o zachycení osudů obyvatel menších měst. Maloměstská idyla odráží život v autorově podkrkonošském rodišti, v kraji jeho dětství a mládí; povídky souboru Z krajského
O patnáct let dříve, než vyšel známý Jiráskův historický román, vydal J. K. Šlejhar své vlastní Temno (1902): soubor čtyř próz zasazených do autorova rodného kraje, novopackého podhorského venkova, a zkoumajících stinné stránky lidských povah a osudů. Zde dosahuje spisovatelovo mistrovství mnohovrstevnaté kresby svého vrcholu. Úvodní tragický příběh dívky, která nedokáže odolávat nastalému
Novela z vesnického prostředí o utrpení malého dítěte je pozoruhodnou ukázkou z tvorby vůdčího představitele českého naturalismu 2. poloviny 19. století. Jako všichni naturalisté i Šlejhar vychází z pojetí člověka jako tvora, pro něhož zlo, sobectví a násilí jsou přirozené sklony, vítězící nad city, obětavostí a pocitem soucitem. Na malém prostoru v příběhu osiřelého nemocného chlapce sadisticky
Ve druhém svazku Díla J. K. Šlejhara se setkávají dvě rozsáhlejší práce s venkovskou tematikou. Florian Bílek, mlynář z Myšic je spisovatelovým prvním pokusem o román anebo delší povídku; Šlejhar jej napsal, když mu bylo dvacet let, a tiskem tato juvenilie vyšla až po deseti letech, víceméně proti autorově vůli. Příběh střetu mezi nesmlouvavým uzurpátorským otcem, myšickým mlynářem, a jeho
Do povídkového souboru Z Prahy (1910) zařadil J. K. Šlejhar většinu svých kratších textů inspirovaných velkoměstským životem. Navázal tím na takové autory, jako byli Jan Neruda či Ignát Herrmann, avšak na rozdíl od jejich próz nevykreslují jeho povídky a črty s laskavým humorem rázovitost pražských zákoutí a jejich figurek, nýbrž se zaměřují převážně na osudy lidí vyvržených na okraj společnosti
Kritické vydání románu Vraždění, díla, které krátce po svém vydání vyvolalo vlnu nevole zejména v podkrkonošské obci Dolní Kalná, kde Šlejhar hospodařil na rodovém statku a jejímž prostředím se inspiroval. Mozaikovitě uspořádaný děj se odehrává během půl roku, od podzimu do jara, a třebaže za tu dobu nedojde ve vsi k žádné skutečné vraždě, řada bytostí, lidských i zvířecích, se tu stává obětí
Po téměř sto dvaceti letech vychází Šlejharův novátorský román Peklo, odehrávající se během jediné noční směny v městském cukrovaru. Tovární prostor, jímž dané noci prochází hlavní hrdina, mladý inženýr kontrolující chod všech pracovišť, autorovo bezejmenné alter ego, je vybudován jako pekelný, bezcitně surový obraz moderního světa, ve kterém se člověk stává otrokem hmoty. Lidé pracující v
V nejrozsáhlejší a knižně doposud nevydané próze se Josef K. Šlejhar, známý především jako autor novely Kuře melancholik, vyrovnává se svým manželstvím a potažmo i se světem jako takovým. Na ploše více než sedmi set stran nebývale sugestivním až živočišným jazykem vrší obrazy společných dní, obecné úvahy, vzpomínky, pocity. S téměř stenografickou přesností tak zaznamenává sled událostí, které