Ve své kritické eseji AI umění. Strojové vize a pokřivené sny (2020) zkoumá Joanna Zylinska možnosti i limity strojové kreativity v současném umění. S humorem, ironií a filosofickou erudicí propojuje oblasti umění, médií a technologií a zpochybňuje zažité binarity mezi člověkem a strojem, inteligencí a programem, estetikou a etikou. Publikace není technofobní ani nekriticky technofilní – nabízí
Kniha hledá koncepční rámec pro takové pochopení obrazových médií, jejich vizuality a percepce, jaké odpovídá situaci, kde člověk nefiguruje jako objekt, aktér ani adresát. V tomto ohledu jsou totiž klasické teorie fotografie, které se zaměřují na indexikalitu nebo pěstují konvenční narativ člověk versus stroj, už bez užitku. Zylinska proto přesouvá pozornost na ne-reprezentativní aspekty