V dopisech psaných po svém zatčení za podvracení republiky v květnu 1981 se Jiřina Šiklová obrací především ke svým dětem a mamince či dlouholetému příteli Milanu Machovcovi a zprostředkovaně též k dalším blízkým. Činorodost, humor a zájem o druhé, jež jsou jí vlastní, se ve vazbě stávají strategií, jak nejen přežít, ale i co nejlépe využít tento „odcizený čas“ – dceři na dálku pomáhá s
Nová kniha Jiřiny Šiklové formou fiktivních rozhovorů, vyprávění i teoretických výkladů přibližuje smrt jako základní životní fakt, který k vlastní škodě vytěsňujeme ze svého myšlení a řeči – a s nimi často i umírajícího člověka. My lidé jsme si jako jediní tvorové vědomi své smrti. Přesto se bojíme o ní mluvit a často to neumožňujeme ani svým blízkým lidem, kteří odcházejí. Napětí se tím
Více než čtyřicet let stará nepublikovaná habilitační práce J. Šiklové je věnována dobově aktuálnímu fenoménu sociálněkritického studentského hnutí v západní Evropě a severní Americe, jehož relevance sice pominula, avšak alespoň v jisté míře se objevuje znovu v současných protestech proti "globálnímu kapitalismu". Kniha má tři části - autorčin úvod z hlediska dneška, vlastní rozsáhlý text a
Obyvatelstvo stárne a stárne, do penze odcházejí silné populační poválečné ročníky, ale současně ještě žijí jejich rodiče. Automaticky se předpokládá, že svým rodičům budou věnovat péči jejich dcery. Linie matka-dcera, dcera jako pečovatelka o stárnoucí a staré rodiče, je v této společnosti považována za samozřejmost. Tyto ženy nejen že nemají často znalosti nutné pro pečovatelky o staré lidi,