Problematika vědomí a vědomí sebe sama jakožto jeho základu je jedním ze stěžejních témat německé klasické filosofie. Jako základní struktura vědomí je pochopena relace, v rámci které se subjekt vědomí vztahuje prostřednictvím mentální reprezentace (představy) k objektu. V knize jsou analyzovány různé způsoby, v nichž byla tato bazální struktura zkoumána a dále rozvíjena. Již Kantův předchůdce
Kant upozornil na to, že sebevědomí představuje významný fenomén při zodpovězení otázky, co je člověk. Hegel v návaznosti na Fichta rozšiřuje výklad tohoto fenoménu o úvahy postihující jeho intersubjektivní dimenzi, jež se rozvíjí v rámci toho, co Hegel označuje jako pohyb uznání. Na začátku tohoto pohybu proti sobě stojí dvě individuální sebevědomí. Aby k tomuto pohybu mohlo dojít, musí být
Záměrem předložené publikace je objasnit Schellingovu koncepci přírody, jak ji vypracoval v rámci svých soukromých přednášek, konaných ve Würzburgu v roce 1804. Svůj výklad přírodních fenoménů vsazuje Schelling do rámce spinozovsky inspirované ontologie absolutní substance. Aktuálnost takto metafyzicky koncipované filosofie přírody lze spatřovat v jeho úvahách o organismu, jenž tvoří její
Předložená studie zkoumá Hegelovy výklady Aristotelovy psychologie a metafyziky ducha (nús), jež jsou rozvinuty v jeho přednáškách o dějinách filosofie. Autor se pokouší obhájit Hegelovu hlavní interpretační tezi, podle které Aristotelés nejenže není protikladem Platóna jakožto spekulativního myslitele, nýbrž je dokonce mnohem spekulativnější. Autor přitom postupuje tak, že nejprve předloží
Kniha je studií ke Kantově teorii krásna. Autor zasazuje Kantovu teorii do historického kontextu, když poukazuje na rozdíly v pojetí krásna u Kantových předchůdců (Baumgarter, Burke) a následovníků (Schiller, Hegel). Kantova koncepce je tak představena jako významný předěl ve vývoji estetiky. Autor poukazuje také na vnitřní souvislost Kantovy teorie krásna s jeho pojetím jednání a s jeho teorií