Sotva najdeme jiný kousek země toliko naplněný příběhy. Co kopec či údolí, co zákrut cesty, brod nebo most přes říčku, co samota i ves, to příběh. O zradě a lásce, zbabělosti i odvaze, krutosti a milosrdenství. O zdánlivě všedních věcech i nadpřirozených úkazech. Na každém kroku se otevírá nová stránka knihy osudů. Až se člověk bojí došlápnout, aby nezneuctil místo, kde se zrodil či vyhasl život,
Zvon ve věži se rozhoupal a od svahu Bázumu se odrážel jeho rozjásaný hlas. Je sedm, za chvíli začne pražit slunce a já jsem sotva ve třetině. Opřel jsem se o kosu a mžoural na věž kostela, za kterou se ukrývalo slunce. Měl bych se pomodlit anděl páně, tak jak se to dělávalo po staletí, ale chtělo se mi jen stát a užívat si vůni čerstvě posečené trávy, chladivý dotek rosy a šimrání ještě trochu
Jak tři zlaté nitky v zeleni nekonečných lesů protíná Šumavu trojice prastarých obchodních cest. Mezi nimi se rozpíná krajina plná horských potoků a řek, modravých jezírek, bobřích hrází i zrádných močálů. Země kopců, jejichž vrcholky se ztrácejí v mracích, země neprostupných pralesů se stromy, které pamatují husitské války. V této pohádkové zemi se jednoho dne na sklonku osmdesátých let,
Tady někde to musí být. Jen kdyby pořád nepršelo. Dobré dvě hodiny jsem se prodíral houštím promočený na kost, než jsem to našel. Hromada kamení, děravý hrnec a pár střepů. A také zbytky usazení hřídele mlýnského kola. Tak tady to bylo. Tady žil ten mlynář, o kterém mi vyprávěl kostelník, co mu zbořili kostel. Ještě najít tu jabloň. Déšť už mi nevadil. Střípek po střípku jsem si dával dohromady
Sychravý podzim roku 2009, venku se sbíralo k dešti a Šumava se chystala co nevidět schoulit pod bílou duchnu. A zas ty nekonečně dlouhé zimní večery, kdy světnici rozvoní šípkový čaj či smola z právě naštípaných borových polen. Anebo jen praská v radiátoru ústředního topení ve dvanáctém patře paneláku. A tak se zrodil nápad, snad aby se ta zima dala snáze přežít, vydávat v sobotním čísle