„Aby tě už nešvihaly jenom konce větví / aby tě švihaly už i kořeny pod zemí!“ Podobných zvláštních „zakletí“ přináší nová básnická Jaromíra Typlta víc. Až to působí tak, že básně v samotném autorovi vyvolávají obavy, protože „drmolí neodvratné“. Devět let po vydání sbírky Za dlouho (2016) Typlt přichází s dalšími příspěvky k tématům unikavého mihotání a nedozírně „zrnitého“ světa, jež jsou pro
Po Jedné větě Viktora Šlajchrta, Pavla Kolmačky, Petra Borkovce, Ivo Vodseďálka, Jaroslava Formánka, Víta Kremličky, Ivana Matouška, Ludmily Vachtové, Jeana-Gasparda Páleníčka, Martina Sochy, Jana Čumlivského, Petra Hrušky, Pavla Zajíčka, Štěpána Noska, Anny Kareninové, Mikea Baugha, Miloše Doležala, Roberta Krumphanzla, Jaromíra Zelenky, Michala Cihláře, Jakuba Guziura, Libora Krejcara, Elišky
To, že vydává sbírku básní, by se dalo u Jaromíra Typlta brát téměř jako stylový experiment – po svých prvních sbírkách, zveřejněných v první polovině 90. let, se totiž ve všech dalších knihách pohyboval na otevřeném pomezí mezi poezií, prózou a esejem (že ne zas až, 2003, nebo Stisk, 2007). Představa, že báseň nemá zůstat uzavřena v jediné podobě, ovšem provází i novou knihu, protože většinu