Mluvní projev v českém veřejném prostoru se vyznačuje preferováním určitých jazykových praktik, jež ve svém souhrnu odrážejí a reprodukují polarizovaný, vzájemně hierarchizovaný obraz dvou sociálních pohlaví se specificky „ženskými“ a „mužskými“ charakteristikami a doménami. Autorka se soustředila na vyjadřovací praxi ve veřejném prostoru z hlediska reprezentací ženství: k základním otázkám
Autorka analyzuje označování žen ve vyjadřovací praxi veřejného prostoru: táže se, do jaké míry si uvědomujeme vevázanost mluvního jednání do sociálního kontextu, jak se genderové normy a očekávání promítají do jazyka a jak je lze prolomit. Chceme-li utvářet svůj mluvní projev svobodně a nenechat se manipulovat stereotypy a koncepty, je kritická reflexe jazykových normativů nezbytná. V rámci