Kollárova Slávy dcera je dílo klasické, ale čtenářsky mrtvé. Proč je ovšem nestudovat jako historický dokument, jako svědectví o panslavismu i celé dobové mentalitě, již zrcadlí? Jako příklad fenoménu „alternativní vědy“, která balancuje na hranici vážnosti a blouznivosti? Co se odvážit dílo číst znovu i jako literární artefakt esteticky působivý, ač poněkud jazykově bizarní? Slávy dcera je proto