Ve své knize, básník, překladatel, kolážista a publicista, fenomenologicky ohledává nejběžnější a nejbanálnější jevy, které jej obklopují, stejně jako tajemný, fantastický svět svého dětství, plný stínů, odlesků i snových obrazů. „Židle, Kavárny, Obchody, Kurty a míčky, Odjezdy, bordel i muzea,", jak znějí názvy některých jeho krátkých textů, jež mají nejčastěji blízko k básním v próze. Ve všech
V povědomí čtenářů je Jan Gabriel zapsán jako suverénní autor jemných i ironických veršů svébytného „surrealistického civilismu“. Sám autor o své poesii říká: „Nikdy nevím, co mě láká víc. Zda konkrétnost ulic, svéhlavost nároží, potrhlá gesta chodců či jen jejich stíny a tajemný odlesk věcí či těkavá hra čistě soukromého představení. Hledání tajné a ztracené řeči, stejně tak konkrétní jako
Rozházení chodci jsou pátou sbírkou básníka a výtvarníka Jana Gabriela. Jeho básně v přeneseném slova smyslu vznikají způsobem, který u něj převládá ve výtvarných dílech, a sice principem koláže. V Gabrielově poezii nejde o hledání nové nadreality, ani o magii snových obrazů. Autor se spíše „přehrabuje“ v tom, co ze světa zbylo: „I krize má jen monotóní barvu šrotu.“ Znovu slepuje střípky