Kniha patří mezi klasická díla moderní francouzské filosofie. Henri Bergson předložil Esej v roce 1888 jako svou disertační práci a vydal jej tiskem v Paříži v roce 1889. Uvedl zde na scénu pojem „trvání“ („la durée“), jímž uchopuje vnitřní zkušenost jedince s časem, který – na rozdíl od času fyzikálního – není měřitelný, nýbrž kvalitativní. Uplývat dle Bergsona neznamená posouvat se na ose času,
V dubnu roku 1911 vystoupil na mezinárodním filosofickém kongresu v Bologni mladý fyzik Paul Langevin. V příspěvku, který vzbudil nevídaný ohlas, přednesl účastníkům konference tuto nabídku: Kdyby někdo toužil vidět budoucnost Země za 200 let, stačí jen nastoupit do obrovské dělové koule a nechat se vystřelit rychlostí, jež se blíží rychlosti světla, ke vzdálené hvězdě. Po roce cesty se může
Jeden z nejvýznamnějších a zároveň nejslavnějších textů francouzské filosofa, jehož literární tvorba byla oceněna Nobelovou cenou. Současný intenzivní zájem o Bergsonovu tvorbu svědčí o tom, že vzdor době, která nás od něj dělí, jeho myšlenky rozhodně nezmrtvěly. Nový překlad do češtiny je veden mj. snahou kriticky se vyrovnat s překladem Václava Černého ze třicátých let, jehož jazyk i pojmosloví
Tato kniha patří mezi Bergsonovy filosoficky nejvýznamnější práce, v níž rozpracoval originální koncepci vnímání. Vychází z rozlišení vnímání jakožto sounáležení člověka s hmotou a pamětí, díky níž se vnímání stává rozpoznáváním a přestává být pouze působením jedné části hmoty na jinou. Na základě rozlišení vnímání a paměti Bergson buduje svou verzi dualismu, v níž odlišnost těla a ducha není
Proslulá Bergsonova esej Smích se zamýšlí nad otázkou zdroje a smyslu smíchu. Odpověď zní, že plní závažnou společenskou roli. Kriticky totiž reaguje na vše komické, tj. na to, co vyjadřuje strnulé, mechanické stránky lidského myšlení a chování. Autor se zde projevuje nejen jako dobrý znalec literatury, ale též jako mistrný a vtipný pozorovatel každodenního života.