Básně Daniela Soukupa jako by patřily jiným časům: jejich tvar má v sobě klasicistní sošnost. Cosi znepokojivého se tu ale rýsuje, už to stoupá, už se to sype, už to praská, už se to rozuteklo. V průzorech se střetávají protínající se linie, hranice a okraje na sebe narážejí, prázdnota kypí obsahy, zmizelé hledá další zázračnou planetu, novou ustálenost věcí. Daniel Soukup (1976) vystudoval
Kniha přináší první souhrnnou interpretaci cikánství v české literatuře 19. století. Postavy „cikánů“ přitom nejsou nahlíženy jako zkreslená zobrazení skutečných Romů, ale literární cikánství je chápáno coby svébytný kulturní výtvor. Úvodní část knihy zasazuje téma do teoretického rámce a do celoevropského kontextu. Následují interpretace čtyř literárních děl, která zastupují různé podoby
Základním rysem Soukupových básní je formální jednoduchost, ale současně s ní také bohatá slovní zásoba, čistota a vybroušenost. Celkovému naladění sbírky se poněkud vymyká poslední oddíl nazvaný Berlín. Na rozdíl od oddílů předchozích, jejichž jádrem jsou výhradně lyrické verše, Berlín tvoří básně epické, z nichž každá je samostatným koncentrovaným mikropříběhem. Tak i v tomto oddílu, prosakuje