Poezie Anny Štičkové v knize Všude pak viděla husy je věnována prožívání národní či náboženské identity a může být cestou k identitě i integritě personální a způsobem jejího budování prostřednictvím generačních vzpomínek a udržování rodových ritů. Autorka tyto osobní vnitřní ponory umísťuje do sugestivního celku s básněmi milostnými, reflektujícími životodárné, ale náročné soužití křehkých a
Nejsi ze Sudet? pokládá otázku již název básnické sbírky Anny Štičkové. Ano, jsem – odpovídá autorka prostřednictvím čtyřiačtyřiceti básní z cest. Jsou to cesty za teplem, do rodných krajů, do dětství, cesty za láskou, jsou to úniky i návraty, cesty, na nichž jsou Sudety výchozím bodem, nehostinným, ale zároveň láskyplným krajem, jímž se autorka cítí být určována. Od podzimu do podzimu, od samoty