Poslední ghetto je srozumitelným, poutavým i bolestným čtením o tom, jak vypadal život vězňů v Terezíně. Každodennost, kterou Hájková čtenáři předkládá, nemá podobu sentimentalizující fotografické momentky. Nejedná se o únik z kruté reality života v ghettu do poslední bašty nezkaleného lidství. Autorka nabízí pohled do mnohovrstevnaté minulosti, jakési minulé přítomnosti, kde je základní
Queer historie holokaustu, tedy otázka stejnopohlavní touhy obětí holokaustu, zůstávala donedávna bílým místem historického bádání. Důvodem je obecně rozšířená homofobie obětí i pozůstalých, která vedla k tomu, že hlasy těchto lidí byly z archivů z velké části vymazávány. Kniha Anny Hájkové nabízí první pokus o zachycení historie těchto umlčených hlasů. Ve třech kapitolách: úvodu do queer touhy v
Poslední ghetto je srozumitelným, poutavým i bolestným čtením o tom, jak vypadal život vězňů v Terezíně. Každodennost, kterou Hájková čtenáři předkládá, nemá podobu sentimentalizující fotografické momentky. Nejedná se o únik z kruté reality života v ghettu do poslední bašty nezkaleného lidství. Autorka nabízí pohled do mnohovrstevnaté minulosti, jakési minulé přítomnosti, kde je základní
Edice dvou rodinných deníků: Jany Lebovič, žid a odbojář skupiny Přehledy žijící v ilegalitě, si vedl deník mezi březnem a srpnem 1944, kdy byl spolu s částí skupiny zatčen. V téže době byla za podporu skupiny deportována do koncentračního tábora také Pavla Hájková, matka Janyho kamaráda Miloše Hájka. Ta si pořizovala deníkové záznamy po osvobození během návratu domů přes zničené Německo a v