Epochou salonů označujeme období mezi lety 1870 a 1914, kdy bylo tzv. salonní umění na vrcholu popularity, a nakonec také ve své pozdní, závěrečné fázi. Salony umění, pořádané podle pařížského vzoru, měly divákům poskytnout přehled o celé šíři spektra dobové výtvarné tvorby, jak domácí, tak zahraniční. Nechyběla na nich ani vyhraněná díla progresivních směrů (realismu, naturalismu, symbolismu,
První monografická publikace o životě a díle Gottfrieda Lindauera (1839-1926), malíře spojujícího střední Evropu a Oceánii. Plzeňský rodák studoval ve Vídni u Josefa Führicha a Carla Hemerleina. Zprvu se zaměřil na malbu náboženských témat, pracoval pro Římskokatolickou farnost Valašské Klobouky, a na portréty převážně plzeňských měšťanů. V roce 1874, ve svých 35 letech, přesídlil na Nový Zéland,
Mnichov byl v době kolem roku 1900 živou kulturní metropolí přitažlivou pro umělce z celého světa. Mnichovská Akademie umění si postupně vybudovala pověst nejprestižnějšího uměleckého učiliště ve střední Evropě. V Mnichově bylo roku 1892 založeno první středoevropské secesionistické sdružení a v roce 1911 proslulá avantgardistická skupina Der Blaue Reiter (Modrý jezdec). Na tomto bohatém