Ludmila Padrtová (1931 2016) vytvářela abstraktní kompozice od poloviny padesátých let a byla utajená tehdy a je málo známá i dnes. A to přestože byla společně s Vladimírem Boudníkem první, kdo se abstrakci v Československu věnoval a to v době, kdy nesměla být vytvářena a už vůbec ne vystavena. Přitom byla v abstrakci zralejší než byl tehdy Boudník. Navíc byla žena, což znamenalo její přehlížení ze strany mužů ať už z řady umělců, kritiků či dokonce přátel. Nadto si netroufala se ať už jakýmkoli způsobem prosazovat. Vzhledem k tomu, že její inspirace pocházela z přírody, pracovala s barvou, která byla tehdy mladými výtvarníky zavrhována.
Dnes patří k nejprofilovanějším umělkyním svého věku a to přesto, že je ještě stále známá jen publiku, které chápe a obdivuje abstraktní umění, až už bylo vytvořeno kdekoli. V západní Evropě byl každý umělec, který se věnoval v padesátých letech abstrakci, ceněn a je dnes již známý, pokud ovšem šlo o ženu, tak ta bývá považována všude za kunsthistorický poklad, který je náležitě hodnocen, vystavován a celebrován.
Ludmila Padrtová se umění věnovala v padesátých letech a pak už jen těch několik málo let před její smrtí, v první polovině desátých let jednadvacátého století. Je tu ovšem jedna výjimka, a sice barevné fotografie přírody z osmdesátých let dvacátého století. Ačkoli jsou opět identifikovatelné jako motivy z přírody, jsou pojaty chtěně nebo nechtěně jako abstraktní kompozice, v tom se Padrtová nezapřela. Fotografické práce jsou zde publikovány v této míře poprvé, zrovna tak její kresby, koláže a malby z posledních let. Její práce na papíře z padesátých let jsou známy z publikace na které autor knihy Zdenek Primus spolupracoval.
Kniha Krajinou k abstrakci je doprovodná publikace jejích velkých výstav v Karlových Varech, Kolíně a Českých Budějovicích. Vl. Boudník je legenda a zůstane jí, Ludmila Padrtová má šanci stát se stálicí na obloze klasické moderny v českém umění po druhé světové válce, což je víc, než si dovedla představit a než by si kdokoli mohl přát.
