Jaroslav Beneš

Tvorba Jaroslava Beneše náleží k té linii české umělecké fotografie, v níž se završuje analogová éra, zakladatelská fáze technicky vzniklých obrazů, a reprezentuje tak pozdní, závěrečnou fázi modernity. Pro Beneše, který začal tvořil v sedmdesátých letech 20. století, je fotografie bytostnou životní potřebou, nezbytným prostředkem pro sebevyjádření.
Z hlediska námětu fotografuje Jaroslav Beneš všední detaily současné architektury, jeho tvorba ale především vyjadřuje pocit z doby, v níž žije. Nevyčerpává se však pouze estetickými vjemy, zajímá ho vždy, co je za nimi, tajemství, ono „cosi navíc“. U Beneše se nabízí termín minimalismus, ale na naplnění striktních minimalistických atributů se v jeho díle nachází „příliš mnoho“ osobního. Jeho fotografie jsou až iritující sloučeniny objektivity se subjektivitou a niterností. Typické pro jeho přístup rovněž je, že mu na fotografiích do určité míry nevadí technické vady, které během procesu vzniknou: nastal-li na vrstvě filmu či papíru kaz, netrápí se jím, nezastírá ho. Takovou chybu přijímá coby organickou součást „setkání“, jímž pro něho fotografie a celý proces jejího vzniku je.