Kniha zkoumá divokou dobrodružnou hudbu vytvořenou po punku. Renomovaný hudební novinář Simon Reynolds oslavuje futuristického ducha Joy Division, Gang of Four, Talking Heads či Devo a dalších kapel, který vyústil v nekonečné inovace v hudbě, textech, vystoupení a stylu a pokračoval počátkem osmdesátých let videem – například důvtipným synth popem Human League, Depeche Mode či Soft Cell, jejichž úspěch se shodoval s nástupem MTV. Celou knihou se jako červená nit vine téma návaznosti na v té době už utichlou punkovou explozi. Nejde ale ani tak o odkaz punku jako hudebního stylu, mnohem důležitější je jeho nastolený étos, snaha vymanit se přístupem DIY z osidel zavedeného hudebního byznysu – po hudební stránce šlo spíše o to, kam po odeznění punku dál.
V jednu chvíli jsme uvažovali o nahrazení výrazu post punk výrazem nová vlna, českým pamětníkům přece jen důvěrněji známým. Je pravda, že u nás se toto sousloví používalo dlouhou dobu a výraz post punk se ujal později než jinde. Záhy jsme však narazili na dvě významná ale. Zaprvé jen těžko můžeme za novou vlnu označit industriální kapely nebo např. Residents či Birthday Party. A co newyorské kapely, které se výrazem no wave proti new wave přímo vyhrazovaly? Mnohem víc se vžila představa novovlňáků jako fešných mládenců s dlouhými patkami a očními stíny, důležitě se tvářícími za svými synťáky (pravda, v druhé části knihy jich pár najdeme). Zadruhé se dnes běžně hovoří o postpunkovém revivalu – jen stěží by někdo použil výraz novovlnný revival.
A není tohle všechno koneckonců jedno? Je jen na vás, jestli držíte v ruce knihu, mapující historii post punku, nebo raději nové vlny.
