Milada Paulová – první česká profesorka

Kniha je věnována životním osudům a kariéře významné české historičky Milady Paulové (1891–1970), která jako první žena v Československu dosáhla nejvyšších univerzitních gradů a do historické vědy vnesla kontroverzní otázku, zda je možné aplikovat metody historické práce na téma z moderní historie a zároveň jej objektivně vyhodnotit. Paulová byla favorizovanou žačkou historika a slavisty Jaroslava Bidla, profesora obecných dějin se zaměřením na dějiny východní Evropy a Balkánského poloostrova, který se rozhodl vychovat z ní svou nástupkyni v čele katedry obecných dějin východní Evropy a Balkánského poloostrova. Milada Paulova tak měla pokračovat v jeho započatém díle spočívajícím ve vědeckém zkoumání dějin východních Slovanů a Byzantské říše, ale nakonec se přiklonila k tématu mapování českého a jihoslovanského protihabsburského odboje za první světové války. Jaroslav Bidlo, zastánce tzv. čisté vědy, byl konfrontován s výraznou politickou a lobbistickou angažovaností své žačky a faktem, že upřednostnila moderní téma a úzkou specializaci. Jejich spor skončil sice neochotným návratem M. Paulové k byzantologii, v níž se nakonec stala respektovanou představitelkou, která pro tento obor dokázala získat mezinárodní uznání. Do širšího povědomí se ale M. Paulová vepsala jako elitní historička českého a jihoslovanského protihabsburského odboje, přičemž její Jugoslavenski odbor zůstává dodnes fundamentálním dílem zachycujícím zrod Jugoslávie. V životě M. Paulové se zrcadlí jak proměny politických a společenských poměrů, tak proměny historické vědy (zejména slavistiky a byzantologie) a českého, resp. československého univerzitního života.