„Pojď s námi budovat pohraničí!“

Důkladná práce německého historika Andrease Wiedemanna mapuje druhou a méně známou část procesu, při kterém došlo k vůbec největším přesunům obyvatelstva v českých zemích v historii – celkem se vyhnání a znovuosídlování bezprostředně týkalo pěti milionů lidí.

První skupiny českých přistěhovalců začaly přicházet do pohraničí již brzy po skončení války, ještě v době, kdy se zde nacházelo německé obyvatelstvo, což vedlo k většímu napětí a tlaku na vypuzení Němců. Od konce léta 1945 vzal koordinaci a organizaci osídlování do rukou stát prostřednictvím ministerstev a dalších institucí včetně Osídlovacího úřadu. Souběžně s vysídlením německého obyvatelstva přicházelo do pohraničních měst a obcí v Sudetech zhruba 1,3 milionu Čechů z vnitrozemí a 200 tisíc Čechů a Slováků z jiných evropských zemí. Osídlování však ani zdaleka neprobíhalo hladce – příchozích nebyl dostatek, aby nahradili původní usedlíky – a rovnoměrně: nové obyvatele nejméně přitahovaly odlehlé pohraniční oblasti na západě Čech či místa s nesnadno obdělavatelnou půdou jako v některých jihočeských regionech. Počet obyvatelstva se celkově snížil o třetinu a změny byly velmi dramatické, pohraničí se potýkalo s ohromným nedostatkem pracovních sil, zaniklo 70 tisíc živností a bylo zrušeno 8 tisíc továren… Autor upozorňuje, že osídlování bylo od počátku doprovázeno mnohými negativními jevy: v pohraničních oblastech se pohybovaly ozbrojené bandy, partyzáni, ale i zbytky oddílů Werwolfu. Rozebírá mj. motivy, které vedly jednotlivé skupiny (vnitřní migranty i migranty ze zahraničí) k tomu, aby se vzdaly dosavadního způsobu života a zvolily poměrně dobrodružnou cestu do neznáma. Analyzuje vztahy a konflikty mezi jednotlivými skupinami přistěhovalců a jejich poměr k původním – německým i českým – starousedlíkům, rovněž rozdíly mezi přistěhovalci z vnitrozemí a Čechy a Slováky ze zahraničí (např. z Volyně, Rumunska, Maďarska či Německa). Jeho tématem je také obtížné vytváření společné identity obyvatelstva v pohraničních oblastech, úzce spojené s nacionální propagandou a agitací. Autor vysvětluje, proč KSČ vyhrála v pohraničních okresech s větší převahou než na celostátní úrovni (53 procent versus 40 procent) a jakým způsobem dopomohlo osídlování pohraničí k úplnému uchvácení moci komunisty a poté i k hladšímu průběhu kolektivizace zemědělství. Wiedemannova práce přináší jak ohromné množství podrobných a většinou neznámých informací, tak všestranný a syntetický pohled na proces znovuosídlování pohraničí po druhé světové válce, jehož důsledky jsou dodnes patrné.