Příchod sociálních sítí s sebou přinášel optimistickou vidinu možné občanské participace na politickém procesu prostřednictvím virtuálních občanských fór. Iluze informované a argumentačně vyspělé politické diskuse však vzala v průběhu let za své. Informační smog, anonymizace, ztráta odpovědnosti, nesmiřitelné požadavky a jitření emocí se nakonec staly pro sociální sítě mnohem charakterističtějšími, a to vše na úkor tradičních demokratických hodnot, jako jsou dialog, diskuse či kompromis.
Toho obratně začali ve svůj prospěchu využívat populističtí političtí aktéři, kteří skrze sociální sítě získali přímý přístup k občanské nespokojenosti, hněvu, strachu a emocím. Populistický diskurs vytváří konstrukt ryzího lidu jako sociální identity, jež má spojovat občany, a to za účelem pocitu příslušnosti k určité skupině. Ke spojení takto odlišných identit napomáhá konstrukce společného nepřítele, společenských elit či nebezpečných tzv. „ostatních“, jejichž prostor působení je vykreslován jako smetiště negativních vlastností (ať už povýšenost, arogance, odtrženost, korupce, klientelismus apod. v případě elit, nebo kriminalita, násilí, bezpečnostní a kulturní hrozba apod. v případě ostatních). Nepřítel bývá co nejabstraktnější, aby se na něj dal zaměřit obecný hněv a aby vyvolal u příjemců proces zaplňování významových mezer individuálními představami a myšlenkami o tom, kdo patří.
