V posledním tažení

Dalo by se říct, že to začalo onoho pátečního večera přesně před rokem, ačkoli leccos napovídá, že to začalo dávno předtím. Že to, co se toho dne rozběhlo, bylo jen jedním bodem ve velké a rozsáhlé síti vláken a spojení vedoucích do všech směrů. Přesto to začalo takhle, naprosto konkrétně, tím, že jsem ležela na pohovce a klepla na ikonu na mobilu uprostřed toho, o čem jsem se domnívala, že je normální všední den v normálním životě. Po těch dlouhých letech, která jsem strávila jako praktická lékařka, bych měla vědět, že žádný normální všední den neexistuje a že neexistuje ani normální život.

Elin se přestěhovala do své ordinace, kam celé dny proudí pacienti se svými trápeními a strastmi. Jako praktická lékařka pracuje už více než dvacet let. Minimálně stejně dlouho je vdaná za Axela. Jenže před ním existoval jistý Bj?rn, který se zničehonic vynořil na Facebooku a obrátil Elinin život vzhůru nohama. Elin ví, že se něco musí stát, ale prozatím jen sedí jaksi utlumená ve své ordinaci. V koutě stojí plastová kostra Toreho, která se jí vysmívá. A doma v řadovém domku se vzteká Axel – tedy pokud právě neleží v posteli s Elininou rozvedenou přítelkyní a sousedkou Gro.

V posledním tažení je román o prokletém umění popsat svoji situaci a o blaženém popírání reality. Nina Lykke v této knize posouvá hranice toho, jak může vypadat román z lékařského prostředí.