Jmenuju se Aspyn, pracuju v domově pro seniory jako koordinátorka a mám svou práci ráda. Ale když dostanu za úkol hlídat na vycházkách jednoho z našich klientů – tedy hlavně jeho vnuka, který ho bez ohlášení klidně odveze z domova –, nejsem z toho zrovna nadšená. Zvlášť když zjistím, že dotyčného vnuka dost dobře znám!
Důvody, proč by mě Troy Serrano neměl přitahovat:
Zaprvé: Je protivný. Zadruhé: Před více než deseti lety jsme spolu chodili na střední školu a nemůžu říct, že bychom byli kamarádi. Zatřetí: Je to bývalý přítel mé kamarádky. A takhle bych mohla pokračovat dál.
Takže mám smůlu a čtyři hodiny týdně musím přežít jeho nesnesitelné povýšenecké chování a vyslechnout si nevyžádané rady. Brzy mě však přesvědčí, jak moc se změnil… Nakonec si pomalu začínáme rozumět a naše vycházky se stanou něčím, na co se opravdu těším. Co se to se mnou děje?
Zřejmě jsem nepochopila zadání úkolu, který jsem dostala. Protože ten rozhodně nezahrnoval, že mě bude vnuk našeho klienta přitahovat, že když v noci zavřu oči, budu na něj myslet a představovat si, jaké by bylo se s ním alespoň jednou vyspat! Nenávidím se za to, že fantazíruju o klukovi, který se ke mně vůbec nehodí. O klukovi, kterému jsem kdysi poškrábala auto klíčem (to je na dlouhé vyprávění, ale zasloužil si to). Nic víc to není, jen moje fantazie. Tedy až do té noci v baru, kdy jsme na sebe s Troyem náhodně narazili a všechna naše nahromaděná frustrace vyplavala napovrch.
Přesto jsem přesvědčená, že to vůbec nic neznamená. Není přece možné, aby kluk, kterého nenávidím, byl zároveň ten, bez kterého nemůžu žít!
