Našemu tátovi hráblo

„A přece máme něco novýho, mami!“
„Co takového, srdíčko?“ zaslechnu mámu.
„Pavouka. Máme doma Arašida!“
Zprudka se otočím na sestru a uštědřím jí bouchanec do
stehen. Dál nedosáhnu. Zasyčím skrz zuby: „Jseš pitomá,
nebo co? Máma se to nesmí…“
„Mami, Dorota mě zase bije. Bouchla mě pěstí do nohy.“
„Co říkáš?“ zní přerušovaně mámin hlas, protože spojení
se ztrácí, „jestli máme doma pavouka, neboj se ho, Lujzo.
Řekni taťkovi, ať ho chytí. Víš, jak jsme to naposledy dělaly
my.“ Lujza se tváří že neví, ale já vím. Mamka, když táta
nebyl doma, přiložila na zeď prkýnko. Podsunula ho pod
pavouka a cedníkem z umělé hmoty ho přiklopila. Přenesla
ho na záchod. Hodila do mísy a spláchla. Pavouk se utopil.
Já vím, že to není správné. V biologii jsme se učili, že
pavouci chytají do sítí mouchy a odporný hmyz, ale u nás
doma mouchy nechováme. My chováme Arašida.
„Tak se opatrujte, poslouchejte, a líbám vás. Všechny tři!
A pozdravujte babičku a dědu.“
Rozloučíme se s mámou, a když přijedeme k babičce a tetě
Květě zamáváme do auta, vydrhnu Lujze žaludek. Nejradši
bych jí ho vzala štětkou na čistění záchodové mísy. Strčila
bych jí tu štětku do krku a… škoda řeči. Lujza vykecá každé
tajemství.