Láska podle Párala

Někdy to ženská prostě vydrží, strašně dlouho nic nenapsat. Jen tak žije, pracuje, stará se, pozoruje a přemýšlí o všem, co vidí, slyší a prožívá. Sem tam sice něco v duchu okomentuje a něco ji napadne, ale má tolik práce, že proud povinností odnese komentáře a nápady. Ale také se hodně směje a sní, celý život se směje a sní, nejen v mládí, to se málo ví. A především pořád čte, to patří k životu jako vzduch.

A pak najednou pan Čas milostivě povolí vodítko – nebo otěže, chcete-li –, a ona se posadí ke klávesnici, která už neslouží jen k práci. A zničehonic se ty nápady, vzpomínky, pocity, sny a humor přenášejí na papír, až se sama diví, kdeže to vše bylo uloženo. Ale pozor, pan Čas už to dlouho nedovolí, takže je třeba nezahálet.