Kniha dopisů

„Bruno Schulz. Geniální architekt jedinečného jazykového bytí, jehož tajemství velkého kouzla spočívá v jeho plodnosti, v jeho bohatství, téměř až zahnívajícím přílišnou šťávou slov. Bruno, který dokázal všechno říct deseti různými způsoby, přičemž všechny byly přesné jako střelka kompasu. Don Juan bavící se jazykem s nespoutanou, skoro nemravnou vášní, nejodvážnější cestovatel po místopisu jazyka…,“ vystihl izraelský spisovatel David Grossman autora Skořicových krámů, které se vylouply právě ze Schulzovy korespondence, jejíž zachovaný zlomek tvoří tuto Knihu dopisů. V ní jsou jako střípky rozbitého zrcadla rozeseta zárodečná místa známých schulzovských ornamentálních metafor a neopakovatelně šťavnatých obrazů. Z polštiny Knihu dopisů přeložila Hanele Palková a doprovází ji bohatý poznámkový aparát a zasvěcená studie editora, ale i básníka Jerzyho Ficowského.

Bruno Schulz (1892—1942)

Významný polský prozaik a malíř židovského původu, jeden z nejvýraznějších a nejosobitějších tvůrců polské literatury 20. století. Život a dílo tohoto „plachého samotáře“ jsou nerozlučně spjaty s jeho rodnou Drohobyčí, malým městečkem nacházejícím se na území dnešní západní Ukrajiny, kde vyučoval kreslení na drohobyčské střední škole. Za života vydal knihy povídek Skořicové krámy (1934) a Sanatorium na věčnosti (1937). Bohumil Hrabal poznamenal o Schulzově tvorbě následující: „Chtěl bych bydlet v Drohobyči. Od té doby, co jsem přečetl Skořicové krámy, jsem se tam odstěhoval a bydlím tam dodnes, i když jsem tam nikdy nebyl.“ Bruno Schulz byl zastřelen roku 1942.