Znovu se ocitáme v magickém Macondu-Aracatace, kde malý Gabito vyrůstá u milovaného dědečka plukovníka, barvitém a vzrušujícím světě, známém z jeho pamětí Žít, abych mohl vyprávět, a především ze Sta roků samoty. Sledujeme školní léta osamělého, uzavřeného chlapce (to už se rozhodne stát se velkým spisovatelem, a tomu napříště podřizuje všechno), jeho svízelné novinářské začátky (kdy mu za jedno slovo platí pětník, a přespává na rolích papíru v tiskárně), první novinářské úspěchy, kariéru špičkového kolumbijského reportéra, odchod do Evropy a nuzování v Paříži a v Londýně… První romány, vydávané ovšem v nicotných nákladech, a po nich Sto roků samoty – knihu, která Márqueze donutila celý život dokazovat (úspěšně), že umí napsat i další stejně suverénní příběhy, a přes noc mu přinesla úspěch a světovou slávu, a po letech pak i Nobelovu cenu.
Tentokrát to ovšem není román, ale Márquezův životopis z pera profesora pittsburské univerzity (vznikal celých 18 let a Gerald Martin udělal na 300 rozhovorů s členy jeho rodiny, spisovateli i politiky), s poznámkovým aparátem, jak se sluší na takovou publikaci, a nechybí tu ani rozbory Márquezových děl, které však knihu neúměrně nezatěžují a nijak jí neubírají na dramatičnosti. Márquezův životopis je stejně vzrušující četba jako jeho romány.
