Moje dítě není moje. Martinovi s Terezou, dvěma mladým rodičům šestiletého Jakuba, zní ta slova v hlavě od chvíle, kdy jim Karel s Olgou, rodiče šestiletého Tomáše, řekli, že v porodnici došlo k záměně. Že si rodiny odvezli domů toho nepravého. Na takovou situaci není nikdo připravený. Šest let dáváte to nejlepší dítěti, které nade vše milujete. A teď víte, že se narodilo někomu jinému. Co má člověk v takovou chvíli udělat? Co je víc? Krev, nebo péče a láska, kterou jste dítěti už věnovali?
Každý ze čtveřice rodičů má na řešení problému jiný názor. Tereza celou věc popírá, Olga je vyděšená, Martin chce poznat syna, který se narodil jemu, Karel má vztek, že by se nejradši rval. Postupem času nicméně u všech převáží přirozená touha poznat vlastní dítě. Seznámit se, být s ním, zároveň ale neublížit tomu druhému. Do hry ale vstupují i dávné křivdy a nenávisti, které všechno ještě víc komplikují. Kukačky nejsou jen příběhem o záměně dětí v porodnici. Přes úvodní silnou zápletku se vyprávění dostává k obecnějšímu tématu rodičovství. Jaký vliv mají rodiče na své děti? Jak velká očekávání lze jako rodič mít, aniž by to dítě dusilo? Je dobré si dítě přivlastňovat? Chránit ho před jeho vlastními chybami?
Kukačky zkoumají rodičovství přes více generací, z různých úhlů pohledu. Všichni v příběhu se snaží dělat to nejlepší, co dokážou, aby jako rodiče uspěli. A i když se to ne vždy podaří, je zřejmé, že fungující rodina je to nejlepší a nejdůležitější, co každý člověk má.
