Svým románem „Ontologie krutosti (Nultá léta)“ autor završuje stejnojmennou trilogii a dává odpovědi na složité otázky položené v prvních dvou knihách — „Budiž tma (Osmdesátá)“ a „Stíny tančícího v závoji mlhy (Devadesátá)“, které se stali laureáty mezinárodních literárních soutěží „Nejlepší kniha roku“ (Německo 2022, 2023). Zázračně přežívající hlavní hrdina dostává druhý život, druhou šanci, možnost zapracovat na chybách minulosti. K tomuto znovuzrození dochází na začátku nové éry, éry „nultých let“, vyrovnávajících účty s minulostí a poskytujících klíče k pochopení příčin hlavních událostí budoucích desetiletí. Ideální čas znovu se podívat chaosu do tváře a pokusit se najít vlastní limity, aby je překročit, přestoupit za hranice světa, ve kterém on si úplně vyčerpal. Druhý život Alexeje Panarova je také až po okraj naplněný, napjatý, plný bojů. Krutost proniká do jeho světa přes lásku a nenávist, přes odhodlání a zbabělost, přes odvahu a strach. Opět proti němu, zoufalému, tvrdohlavému samotáři působí sjednocené mocné společenství, opět tyranie nejsilnějšího proti slabého a opět vnitřní jádro mu nedovolí odvrátit se od zvolené cesty, nutí ho jít bojovat do poslední. Je v takovém boji možné vítězství nebo je Alexej předem odsouzen k záhubě? V životě totiž není nic těžšího než správně rozlišit porážku od vítězství, vítězství od porážky. Kam ho zavede jeho touha zachovat si vnitřní svobodu za každou cenu? Poučil se z minulosti nebo opakuje stejné chyby a pohybuje se v začarovaném kruhu bez naděje dostat se z roviny? Láska plná krutosti, zrada a loajalita, peníze, které zbavují vůle, a politika, která člověka odsoudí k smrti nebo vyhnanství, ztráta posledních iluzí mládí a získání pochopení sebe sama jako vesmírného fenoménu, svého věčného smyslu , transcendentálního základu ergo sum — to vše v románu Sergeje Zacharova "Ontologie krutosti".
