Jeruzalémské sny

Jeruzalémské sny lze číst mnoha způsoby, jako humoristický román, podobenství, cestopis, generační výpověď, ale také jako bedekr neboli „basolu“. Tak se v dávných dobách jmenovaly průvodce pro židovské poutníky směřující do Jeruzaléma, které měly usnadnit cestu, připravit cestovatele na možná úskalí a pomoct jim udělat si představu o vzdálenostech.

Hrdina románu Moško Veselý nic podobného nevlastní, ale i tak má jasno: „Musí se jít na západ – nejdřív budou Žabokrky, potom Turecko, a pak Jeruzalém.“ Řídí se především svým srdcem, protože jak říká své ženě Nesje Smutné: „Kam Žida nohy vedou? Do Afriky? A kam ho vede srdce?“

Alexandr a Lev Šargorodští ve svém románu navazují na jeden z významných toposů židovského písemnictví. Je jím cesta do Jeruzaléma. Není to však „jen“ obyčejná pouť do Svatého města nebo do země praotců. Je to také splnění pesachového přání, které si věřící židé opakují každý rok po mnoho generací: „Příští rok v Jeruzalémě!“ Je to tak říkajíc cesta bez zpáteční letenky, cesta, která je zároveň návratem domů. Kromě toho všeho jsou Jeruzalémské sny možná vůbec prvním bedekrem, který shrnuje možné a nemožné způsoby, jak se dostat do Jeruzaléma.