Zemřít na jaře

Svým posledním románem Zemřít na jaře postavil Ralf Rothmann pomník nezletilým německým vojákům, které Hitler nuceně naverboval v samotném závěru druhé světové války. Kniha je velkolepým obrazem o zmrzačených životech a traumatech mladinkých vojáků, jedinečným románem o otcích a synech, nadšeně přijatým čtenáři i kritiky. Rothmann text vystavěl na skutečném příběhu svého otce, proto je jeho vyprávění o běsnění a zvráceném násilí v posledních měsících největší válečné apokalypsy v lidských dějinách tak autentické a působivé. Hrdiny románu jsou dva sedmnáctiletí kamarádi, které v únoru 1945 pošlou na frontu. Walter se stane řidičem zásobovací jednotky, Fiete, který bojuje přímo v první linii, dezertuje. Brzy ho však chytí a odsoudí k trestu smrti, a Walter se náhle ocitá v popravčí četě se zbraní namířenou na svého nejlepšího kamaráda... Časopis Der Spiegel o Rothmannově románu napsal: „Zemřít na jaře je protiválečný román, který snese srovnání s nejlepšími texty svého žánru, jako je Na západní frontě klid Ericha Marii Remarquea. (...) Nejsilnější pasáže jsou ty, v nichž autor vypráví o otcích a synech, které spojuje tatáž válečná zkušenost v obou světových válkách, které Německo vedlo. (...) A tak jede Walter jako nedobrovolný příslušník jednotek SS surreálnou válečnou krajinou v zásobovacím voze a kolem panuje atmosféra konce lidstva jako v Cestě Cormaca McCarthyho. V řekách plavou mrtvoly, na stromech visí němečtí dezertéři. Zubožení Židé táhnou rozvrácenou zemí v pochodech smrti, wehrmacht ustupuje, nacističtí důstojníci pořádají v opuštěných hotelích orgie. Walter hledá hrob svého otce, který údajně nedávno padl. Prochází hřbitov za hřbitovem a pak musí zase na frontu. Dokud válka konečně neskončí.“