Valentin Weigel

Předkládaná monografie představuje poprvé českému čtenáři dílo nonkonformního
protestantského kazatele raného novověku Valentina Weigela (1533–1588), jehož spisy
po svém vydání zkraje 17. století nalezly stejně tak nadšené přijetí jako rozhořčenou
kritiku.
Myšlenkově tyto texty čerpají z pozdně středověké „německé mystiky“, z raných
děl Lutherových, z P aracelsovy přírodní filosofie a novoplatónských zdrojů (Boëthius,
Hugo od Sv. Viktora). Údajné „weigeliánství“ se pro takřka celé 17. století stalo v očích
kritiků symbolem hereze, jež odmítá církevní obřady a svátosti a dopouští se teologických
excesů i v mnoha dalších otázkách. Jeho odpůrci i příznivci přitom spatřovali úzkou
provázanost Weigelových myšlenek s dobovým paracelsiánstvím i pozdějšími rosenkruciánskými
texty. Svazek je doplněn studií M. Žemly podrobně analyzující Weigelovo dílo
a příslušným aparátem.