Psancem

Na opatu Tylovi je obdivuhodné jeho vlastenectví, češství, které ačkoliv neustupovalo ze svých pozic, zahrnovalo přístup k Němcům oproštěný od předsudků a nevraživosti. Týkalo se to nejen situací za války, ale i přístupu k Němcům odsunutým po jejím skončení z tepelského pohraničí a zvláště k německým tepelským řeholním spolubratřím. Otec Heřman byl vzorem kladného přístupu ke všem lidem: pro spolubratry bylo každé setkání s ním zážitek, věřící si ho oblíbili natolik, že ho od sebe mnohdy nechtěli ani pustit, s láskou na něj vzpomínají pochopitelně také spoluvězni za Německa i z vězení za komunismu.

Práci Heřmana Tyla lze v jistém smyslu srovnat se zakladatelským úsilím Hroznatovým, bez jehož úsilí by česká Teplá patrně neexistovala. Otec opat psal své vzpomínky v sedmdesátých letech dvacátého století, vycházejí ale teprve nyní.