Vůbec poprvé vychází v českém překladu kompletní vydání francouzské revue Le Grand Jeu (Vysoká hra), časopisu stejnojmenné skupiny, jejíž aktivity od konce roku 1927 do listopadu 1932 představují jedno z největších duchovních dobrodružství dvacátého století. Mezi zakládající členy patřil i vynikající český malíř Josef Šíma, žijící od r. 1921 ve Francii. Vysoká hra nebyla pouhým uměleckým hnutím. Usilovala o proměnu vidění, vnímání a myšlení, o průzkum nových, mezních stavů vědomí, o probouzení původních, skrytých schopností psychiky, od mimosmyslového vnímání po stavy jasnozření a přenos vědomí. Dotýkala se zářících vláken, jež jsou napjata mezi viditelným a neviditelným.
Účastníci Vysoké hry nebyli žádní snílci, ani mystici. Věřili v náhlou událost, zdůrazňovali „věčné okamžiky“, vyvolané zdánlivě bezvýznamnou událostí, jež člověka uvádějí do stavu naprosté vnímavosti. Předpokladem jakéhokoli zjevení jim byla vzpoura. „Učinit vše a v každém okamžiku otázkou. Vše zpochybnit, vše popírat a zároveň přijímat.“ Odmítnout navyklý způsob vidění. Odvrhnout berličky každé jistoty, i jistotu vzpoury. Nejde zde o literaturu či umění, ale o základní, bezprostředně prožívanou zkušenost, o „hru doopravdy“, se vším osobním rizikem, bez jakýchkoli kompromisů v životě i tvorbě. V sázku se dává i vlastní život. „Zdánlivá soudržnost tohoto světa se hroutí při sebemenším nárazu,“ uvědomuje si Roger Gilbert-Lecomte, jeden z největších básníků dvacátého století. Jeho poezie směřuje k „experimentální metafyzice“, která Vysokou hru oddělila od surrealismu. Tato metafyzika vychází z jasného vědomí jednoty člověka, světa, vesmíru.
Za experimenty na rozhraní života a smrti se platí. Roger Gilbert-Lecomte i René Daumal, kteří přijali „vysokou hru“ se všemi důsledky, umírají krátce po sobě v 36 letech. Úžasná myšlenková a básnická síla Vysoké hry však zůstává naléhavou výzvou i pro jednadvacáté století.
