Smích ze snu

Stöhrova čtvrtá sbírka — básně civilní, nenucené, a přesto také okouzlené, melancholické a ironicky hravé. Stesk a smích. Pocity, které zažíváme, když končí neděle, odjíždí pouť, zkrátka „je po sezóně“. Stöhr dokáže na malé ploše lehce a přirozeně načrtnout lhotákovská zátiší: „zapraská tiše v kýlu lodi večera / nad kurty vybuchne mír a stíny / zvonice továren / strojovny kostelů / pěšina ohrada stoka a kopretiny“. S lehce ironizovanou nostalgií vzpomíná na dětství, opatrně (aby snad lyrika nezněla přespříliš lyricky), leč o to uvěřitelněji a přesvědčivěji skládá hold svým nejbližším. Jako by se zde odehrával souboj mezi zjitřeným vnímáním na straně jedné a wernischovsko-nezvalovskou hravostí, ke které patří jistý odstup, na straně druhé. Kolik lze přiznat prostého okouzlení a citu, kolik sečtělosti a kdy je třeba se na to všechno podívat zvenčí, neuvěřit tomu, pousmát se, své „nálezy“ shodit? Souboj dopadá vzácně nerozhodně; jakkoliv se jednotlivé texty liší svou atmosférou i obrazností, výsledkem je soudržný a působivý soubor.