Paci, paci, pacičky

Paci, paci, pacičky = báječně vyprávěná léta pod psa. Více či méně autobiografických próz, které se více či méně satiricky či nostalgicky ohlížejí za dobou před listopadem 1989, najdeme v naší literature nemálo. Přesto Baumanovo ironické Paci, paci, pacičky z pomyslné řady několikanásobně vybočuje: především svým stylem vyprávění, které upomene na etudy dětské i nedětské (v případě chlapce všelijak zneužívaného a neberoucího si servítky tedy spíše nedětské) i na vyprávění hrabalovských postav, s jejich překotností, spontaneitou a nenuceností. Výjimečné je rovnež až šokující otevřeností ve výkladu vnitřního a intimního života. Ústrední hrdina má příšerné dětství, otce stalinistu každým coulem, tj. i na „domácí fronte“, a teprve postupem času se vymaňuje z limitu rodinných i dobových a přináší pozoruhodný obraz vlastního zrání i coming-outu v dobách značně neliberálních.

Nad Baumanovou knihou se budete smát nahlas, ačkoliv je její svět vlastně poněkud krasosmutný. Jestliže druhé vydání vychází bezmála po třiceti letech od toho prvního, je tomu tak proto, že i v kontextu současné literární produkce zůstává úkazem, který ani po třech desetiletích od svého napsání neztratil nic ze své výjimečnosti a nepřehlédnutelnosti.