Výtvarnice a prozaička Eva Ova prostřednictvím umělecké tvorby poodhaluje své vlastní vidění transcendentna, světa neviditelného, a přesto jsoucího a reálného. Její tvorba má moc rozezvučet zapomenuté struny naší duše a jemně nás navést na cestu domů, do svého srdce. Cesta za horizont takovým dílem bezesporu je, autorka v něm využívá propojení dvou silných výrazových prostředků - filozofickopoetický text doprovází jedinečnými ilustracemi.
„Ponořila se do průzračné vody a nakonec neodolala a potopila se celá; tělo, šíji, hlavu... až z ní na povrchu nebylo vidět vůbec nic. Oddala se. Po nekonečné době, snad po desetiletích, (snad po staletích?) se zcela oddala.
Důvěřovala.
A jako by voda odplavila i všechny myšlenky.
Cítila jen nekonečný prostor náhlého ticha, klidu a míru souznění.
Rány všude na těle se jí vymývaly každým pohybem, přestávaly krvácet a bolestivě pálit. Plášť Žalu plul kdesi na hladině, aby byl vyvrhnut na břeh, nebo naopak stažen do hlubin. To vše patřilo k nadějím této chvíle.
Nevěděla, jak dlouho se koupala.
Když se však rozhodla k návratu, břeh dočista zmizel z obzoru.
Lekla se, ale moře ji hned konejšilo: „Neboj se. Lehni si a spi. Ať se posílíš na cestu.“
„A kam si mám lehnout? Vždyť se utopím!“ téměř vykřikla Duše.
„Už jsi viděla někoho utopit se v nadějích?“ zvolalo tentokrát opravdu dotčeně moře a smýklo malou loďkou, kterou Duše neviděla, přímo před ní.
„No,“ pomyslela si ona, „asi máš pravdu.“
Ale nahlas jen hlesla: „Dobře. Děkuji tedy. Zkusím to.“
„No, to bys měla,“ pomyslelo si zase moře, ale už jen šumělo a odváželo bárku kamsi do neznáma, do dáli, za horizont………“
