Halucinace kdysi platily za královskou cestu do nevědomí. Nejedna kultura je, spolu se sny, považuje za zvláštní, vyšší stav vědomí a snaží se je aktivně navozovat pomocí duchovních cvičení, meditace, drog nebo odloučení. Soudobá západní kultura však v halucinacích vidí spíše příznak šílenství nebo znamení, že se s mozkem děje něco hrozného. Tento postoj dokládá i role, již hrály v čarodějnických procesech. Tyto prožitky se totiž naší každodennosti vymykají natolik, že závažně zpochybňují náš zažitý pohled na svět.
Halucinace mají mnoho podob a příčin – mohou souviset s očními potížemi, se spánkovou obrnou, migrénou, mohou být jednoduché nebo složité, hudební nebo hlasové. Mohou to být halucinace fantomových údů po amputaci končetiny, halucinace sebe samého neboli halucinace dvojníka, jakéhosi alter ega. Za jejich vznik může například epilepsie, vysoké horečky v dětství, cukrovka, plicní choroby, otrava alkoholem či abstinenční syndrom.
Jsou snad geometrické vzory, jež vídáme při migréně a dalších stavech, předobrazem motivů, které známe z výtvarných děl Austrálců? Mohou být plodem halucinací i elfové, skřítci, šotci a víly našich lidových tradic? Jsou děsivé halucinace nočních můr inspirací pro naše představy démonů, čarodějnic či zlomyslných mimozemšťanů? Podílejí se „extatické“ epileptické záchvaty, jimiž trpěl například Dostojevskij, na vzniku konceptu božství? Posiluje nehmotnost halucinací naši víru v duchy a přízraky? Proč všechny známé kultury hledaly a nacházely halucinogenní drogy a používaly je k posvátným účelům?
